Pozůstalí pátrající po osudech českých odbojářů, odvlečených v průběhu 2. světové války ze svých domovů německými nacisty, nikdy hroby svých blízkých nenašli. Mnozí pak dostávali oznámení podobná tomu, které Společnosti pro uchování odbojových tradic ve Valašském Meziříčí předala v originálu nedávno rodina Josefa Smilka z Valašského Meziříčí, člena odbojové skupiny CLAY:

Opisy:
Spolek ČSL. ČERVENÉHO KŘÍŽE
V BRNĚ, NÁMĚSTÍ 28. ŘÍJNA č. 23

V Brně dne 2. října 1945
Paní
Marie Smilková,
Valašské Meziříčí

Dle našeho šetření byl pan Josef Smilek, nar. 1906 z Valašského Meziříčí dle výpovědí svědků odvezen s transportem vězňů dne 6. dubna t. r. z Kounicových kolejí v Brně do Mauthausenu, kde celý tento transport zahynul v plynových komorách. Předložili jsme fotografii, kterou Vám v příloze vracíme, panu Franz. Arnoldovi z Vídně, který jediný se z tohoto transportu zachránil, však tento se nemůže na p. Smilka upamatovati. Dle jeho výpovědi jest však téměř jisto, že se nikdo z tohoto transportu nezachránil. Litujeme, že Vám nemůžeme podati příznivějších zpráv a znamenáme

v dokonalé úctě

předseda jednatel

lx příloha

Zde je opis této přílohy: Památce těch, kteří nedošli
Smutný úkol, který jsme odkládali den ode dne. A to proto, že stále byla troška naděje, i když neodůvodněné a pochybné. Jde o osud celé řady soudruhů z podzemního hnutí ,,Naše pravda", kteří byli odvezeni v posledních dnech nacistického panství do Mauthausenu, odkud se doposud nikdo nevrátil. Pátrali jsme všemi směry. Vyslali jsme komisi do Rakouska, jeden náš soudruh objel všechny repatriační úřadovny severního Německa, jednali jsme s mezinárodním Červeným křížem, byli jsme ve styku s repatriačními důstojníky, ale žádné z těchto jednání nemělo úspěch. Nikdo se na soudruhy nepamatoval, každý krčil rameny a odkazoval jinam. Ani výprava, vyslaná do Mauthausenu, nepřinesla světlo do záhady transportu KL 3. Tak byl nazýván transport politických vězňů, čítající přes 200 osob obého pohlaví, o němž je s určitostí známo jen tolik, že opustil Kounicovy koleje v Brně dne 7. dubna t. r. s neurčitým cílem cesty. Teprve v druhé polovině měsíce srpna podařilo se nalézti svědka, který se jako jediný zachránil z celého tohoto průvodu smrti. Je to Rakušan František Arnold, který byl protokolárně vyslechnut ve Vídni dne 24. srpna.
JUDr. Oldřich Kunc píše v časopise ,,Služba repatriantům" toto:
,,Dne 6. dubna 1945 v noci byli jsme odvedeni do velkého sálu Kounicových kolejí v Brně, kde již byli přítomni někteří z vězňů určených k odtransportování. Tam byly nám odebrány přikrývky. Prádlo, jídelní misky a lžíce jsme museli také odevzdati. Tyto předměty byly naházeny na hromadu, přičemž nám bylo řečeno, že vše bude za námi posláno.
Celou noc strávili jsme v sedě. K ránu přibyly k nám ještě tři ženy, z nichž jedna byla mladičká a měla paži v obvazu. Na nádraží bylo k našemu transportu připojeno asi 30 žen z věznice na Cejlu. Před odchodem z Kounicových kolejí bylo nás ve velkém sále necelých 200 osob a z toho tři ženy. Každému z nás byl vydán kousek chleba ve velikosti vězeňské dávky na půl dne. Tak zv. efekty, t. j. cennosti, nám vydány nebyly. Před odchodem byla velitelem transportu naše jména znovu přečtena.
Velitel transportu byl esesman s jednou rosetou na límci, mladší zcela hladkého obličeje asi 165 cm vysoký, středně silné postavy. Kromě velitele bylo přiděleno k našemu transportu 4-5 esesmanů jako průvodců, kteří špatně mluvili německy. Pocházeli asi z Banátu.
Z velkého sálu byli jsme 7. dubna 1945 ráno jediným autem, t. zv. antonem, dopravováni na nákladové nádraží v Brně. Auto pojalo asi 50 osob a jelo čtyřikrát tam a zpět, než všichni účastníci byli dopraveni na nádraží. Tam jsme byli všichni, včetně 30 žen, které k nám byly připojeny z věznice na Cejlu, rozděleni do dvou krytých dobytčích vagónů. V třetím vagóně, starém to osobním voze, jeli esesmani a čtvrtý vagón, také starý osobní vůz, obsadily ženy esesmanů s dětmi a zavazadly. Ve vagóně, ve kterém jsem jel, bylo všech 33 žen a asi 70 mužů. Ve druhém vagóně jel zbytek mužských vězňů.
Z nákladového nádraží vyjeli jsme 7. dubna asi v 10 hodin dopoledne přes hlavní nádraží, které jsem viděl škvírou ve vagóně. Tvořili jsme zvláštní transport a jeli jsme až do Jihlavy jako samotný vlak o lokomotivě a čtyřech vagónech. O směru transportu na Jihlavu slyšeli jsme hovořiti esesmany již na nádraží v Brně. Během cesty z Brna do Jihlavy vyhodil vězeň v lesnickém obleku z vagonu lístek, složený do malého formátu.
V Jihlavě, kde jsem se opět škvírou vagonu díval ven a poznal jihlavské nádraží, přibylo k nám dalších osm vězňů, mezi nimi jedna žena, která jediná z celého transportu měla kožich. Ke mně do vagónu přistoupily dvě osoby (bratr a sestra), které byly zatčeny pro neoprávněné držení zbraní. V Jihlavě poprvé od začátku cesty bylo nám dovoleno vykonati potřebu. V Jihlavě na nádraží dotazoval se velitel našeho transportu, kam odjíždí tam připravený transport vojska. Bylo mu odpověděno, že do českých Budějovic. Dal tedy naše vagony připojiti k tomuto vojenskému transportu a dne 8. dubna asi o 3. hodině zrána jeli jsme s ním z Jihlavy směrem do Č. Budějovic, kam jsme dorazili pozdě odpoledne, kolem 4. nebo 5. hodiny. Uprostřed noci z 8. na 9. dubna pokračovali jsme v cestě do Mauthausenu. Tento směr nám však po dobu jízdy nebyl znám. Vagony neměly větrání a malá okénka byla zakryta prkny. Kdo by se prý pokusil okénko otevřít, bude zastřelen.
Do Mauthausenu dorazili jsme 9. dubna 1945 dopoledne. Vyvagonování prováděli gestapáci, esesmani, společně s policií koncentračního tábora. Bylo s námi hrubě zacházeno a jako přivítání dostalo se nám ran holemi a gumovými obušky. Z nádraží v Mauthausenu nastoupili jsme v pětistupech pěší pochod, trvající asi hodinu, do koncentračního tábora. Během cesty jsme prožili nálet spojeneckých hloubkových letců. V koncentračním táboře byli jsme zastaveni před politickým oddělením. Tam bylo od nás odděleno asi 30 mužů, kteří byli opět v pětistupech odvedeni, a setkali jsme se s nimi až večer. Velitel tábora Bachmayer nechtěl nás přijmouti do tábora, říkal, že sám musí prováděti opatření k evakuaci tábora. Teprve na naléhání velitele našeho transportu rozhodl se Bachmayer přijmouti nás do tábora. Celý den stáli jsme před politickým oddělením bez vody a jídla a vystaveni urážkám a špatnému zacházení kolemjdoucích esesmanů. Teprve pozdě večer jsme byli odvedeni ke koupelně, kde jsme nocovali. Druhého dne, t. j. 10. dubna, byli jsme z koupelny vyvedeni na malý dvorek přiléhající ke krematoriu, kde jsme zaujali místo před politickým oddělením. Nato byly od nás odděleny všechny ženy a odvedeny do bunkru. My muži museli jsme se do naha vysvléci. Tehdy přišel k nám jeden esesman a zeptal se: ,,Kde je ten jeden Němec?" Když jsem se přihlásil, byl jsem nahý odveden nahoru a po delším výslechu bylo mi pro nedostatek důkazů řečeno: ,,Vaše akta přijdou tak jako tak z Brna a nezáleží tudíž na jednom nebo dvou dnech." Podle mého mínění byli na dvorku shromážděni všichni mužští účastníci našeho transportu a při svém odchodu k výslechu viděl jsem ještě, jak byli poklusem hnáni do bunkru, v němž byla plynová komora. Po výslechu mi bylo nařízeno, abych se rychle oblékl. Doprovázen esesmanem, vrátil jsem se tudíž na dvorek, kde jsme se před tím vysvlékali. Nikoho jsem již zde nenalezl, pouze šaty tam zůstaly. Oblékl jsem se, ale protože se to zdálo esesmanovi příliš pomalu, sám uchopil jedny cizí kalhoty a hodil mi je. Tyto kalhoty náležely O. Pazderovi. Zde se však svědek mýlí, neboť tyto kalhoty se sice vzorkem a barvou velice podobaly kalhotám O. Pazdery, ale podle tvrzení jeho manželky mu nepatřily. Kalhoty jsou nyní u Vítězslava Mamici, obchodníka sportovními potřebami ,,Bezkyd" ve Zlíně, kde je lze prohlédnouti. Svědek Arnold pokračuje: ,,Chtěl jsem ještě tuto záměnu reklamovati, ale esesman neposkytl mi k tomu času. Když jsem se oblékl, byl jsem odveden do klosetu bunkru, kde jsem byl nucen setrvati asi hodinu a odtud jsem po celou tuto dobu ještě naposledy viděl ženy našeho transportu stále oblečeny. Potom jsem byl v bunkru uvězněn. O dalších osudech našeho transportu z vlastního pozorování nic více říci nemohu. Po třech dnech byl jsem zavolán do přijímací kanceláře, kde jsem byl zaregistrován písařem, který z ostatních písařů byl jediný Čech z Brna. Ten mi řekl, že jsem jediný, který katastrofu transportu přežil." Tolik svědek Arnold.
Výpověď Arnoldova o skutečnostech v koncentračním táboře v Mauthausenu je ověřena několika jinými svědky, bývalými vězni tohoto tábora, zvláště Josefem Čuhelem, o němž se Arnold zmiňuje jako o písaři, který provedl jeho registraci. Svědek Čuhel doplňuje Arnoldem líčené skutečnosti podle protokolu ze dne 31. VIII. 1945 takto:
,,Po prvé viděl jsem nové příchozí transportu KL3 státi před politickým oddělením. Prošel jsem několikrát kolem nich a s některými z nich jsem hovořil. Nevěděli, že jdou na smrt. Kolem 19. až 20. hodiny téhož dne viděl jsem, jak je transport přiváděn hlavní branou do tábora ke koupelně. Přistoupil jsem k němu a tázal se esesmana-raportfihrera na počet nově příchozích, abych mohl zaříditi jejich registraci. Bylo mi odpověděno, že je jich 217, z toho 35 žen. Když jsem se asi po půl hodině dověděl z depeše komandatury, že v táboře nezůstanou, odešel jsem, ježto více jsem s nimi služebně neměl co činit. Od té doby jsem je živé neviděl.
Dne 10. dubna 1945 jsem pozoroval, jak byly na nosítkách z plynové komory vynášeny mrtvoly a oknem po prkně spouštěny do nového krematoria. Dole v novém krematoriu jsem poznal dvě až tři osoby, které jsem viděl stát před politickým oddělením, z čehož jsem usoudil, že jde o účastníky téhož transportu, jenž přišel do Mauthausenu bez jakýchkoli dokladů. Jeho účastníci byli také první, kteří byli spáleni v novém krematoriu, jež tohoto dne po prvé bylo uvedeno v činnost: Tolik svědek Čuhel.
Na podkladě údajů, získaných z výpovědí Františka Arnolda, dále na podkladě našeho vlastního pátrání z protokolů pátrací komise, podle zpráv od pozůstalých, podle informací některých místních národních výborů, jakož i od spolku Čs. Červeného kříže v Brně je možno tvrdit, že z transportu KL3 byli v plynové komoře v Mauthausenu popraveni následující soudruzi, zapojení do ilegální organisace ,,Naše pravda" ve Zlíně, stejně jako osoby, které byly členy ilegální vojenské organisace, v níž ,,Naše pravda" spolupracovala s londýnským parašutistou kapitánem Bartošem. V abecedním pořádku uvádíme ze 194 osob, označených v časopise ,,Služba repatriantům" za mrtvé, příslušníky zlínské ilegální organisace KSČ:
1. Drtil Albert
2. Fiala René
3. Frolek Miroslav
4. Gajdošík Petr
5. Gajoš Karel
6. Hasil Jan
7. Horák Jaroslav
8. Ing. Hrubý Adolf
9. Jurečka Zdeněk
10.Ing Zdeněk Kabelík
11.Ing. Kadavý Cyril
12.Kubič František
13.Maděra Ludvik
14.Matěja Alfons
15.Matějovský Vladimír
16.Matulík Bronislav
17.Mečl Matěj
18.Melkus Miroslav
19.Orel František
20.Pazdera Oldřich
21.Pohl František
22.Praxi Václav
23.Randýsek Ludvik
24.Sitko František
25.Skácel František
26.dva bratři Sousedíkové
27.MUDr. Miloslav Soušek
28.Světlík Josef
29.Světlík Ladislav
30.Vaculík František
31.Záleský Oldřich
32.Zlatohlávek Josef

Připravil a vložil:
Ing. Alois Martinek, Společnost pro uchování odbojových tradic, z.s. Valašské Meziříčí.