Otec Jana Fajkuse byl vojákem z povolání. Nejprve na posádce v Hranicích na Moravě a od roku 1927 ve Valašském Meziříčí, které se tak stalo Janovi domovem na celý život.Na dráhu profesionálního vojáka Jan Fajkus původně nepomýšlel.Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou v Ostravě, pracoval u Bati ve Zlíně, kde jak vzpomínal, získal ty nejlepší znalosti a potřebné zkušenosti se strojní výrobou, konstrukčními prvky strojů a technických zařízení.

V roce 1934 narukoval v rámci výkonu základní vojenské prezenční služby do čsl. armády. Nejprve do Košic a později do Plzně. Tady se rozhodl zůstat ve zbrojní škole a stal se důstojníkem technické zbrojní služby. Jako člen příslušného oddělení ministerstva národní obrany kontroloval a přejímal pro vojenskou správu munici. Do jeho rajonu spadalo třináct podniků na Moravě.
Během mobilizace v září 1938 poručík Fajkus zajišťoval dodávky vojenské munice. Když mobilizace skončila, staral se až do srpna 1939 o likvidaci výroby pro vojenské účely v jednotlivých podnicích.
První odbojová činnost po okupaci byla neorganizovaná a individuální. Jan Fajkus považoval za samozřejmost, že se do odbojové činnosti zapojil. Spočívala v odvážení osobních zbraní, které Jan Fajkus předával individuálně a počty zbraní, které předal budoucím odbojářům ani jména osob (o čemž nemohla být vedena evidence) si nezapamatoval. Pro odbojovou organizaci Obrana národa současně prováděl zpravodajskou činnost jako spojka. Tuto práci mohl vykonávat proto, že nebyl vázán jen na zbrojnici v kasárnách, ale kontrola jednotlivých zbrojních podniků na Moravě mu byla zpočátku ponechána.Pak byl demobilizován.
Bylo mu nabídnuto místo učitele autoškoly, kontrolora, ale začal také jednat o odchodu do zahraničí, do Anglie.
Prostřednictvím firmy SIGMUND v Olomouci-Lutíně se mu podařilo získat cestovní pas a výjezdní povolení do Anglie, jako zaměstnanci v sesterském závodě v Newcastelu.Všechny formality se podařilo vytřídit až po 1. září 1939, kdy už v důsledku napadení Polska Německem bylo britské vyslanectví v Praze uzavřeno a vstupní víza se tak nepodařilo získat.Nic z plánované cesty za hranice se tak neuskutečnilo.
Události se řítily vpřed, nebylo možné předvídat, co přinese příští den, co příští hodiny.
Tak přišel 6. prosinec 1939, den, který změnil život Jana Fajkuse na celý zbytek života.
Vypráví Jan Fajkus:
(zpracováno dle vyprávění Jana Fajkuse, zaznamenaného jeho přítelem Františkem Vlkovským v roce 1992 a později ve zkráceném znění zveřejněném jako rozhovor v Moravských listech dne 16. února 1993).
Od prvých dnů okupace existovala ilegální organizace Obrana národa.
Velitelem ostravské oblasti byl nejprve plk. Klímek a po jeho zatčení kapitán Mácha. Spojení zajišťoval poručík Čestmír Rusek, který byl kdysi můj spolužák.
Dostal jsem za úkol zorganizovat odbojovou skupinu Obrany národa ve Valašském Meziříčí. Ve Valašském Meziříčí v té době Obrana národa neměla žádné spolupracovníky. Jednal jsem nejprve s npor. V. Zborníkem a npor. Josefem Strnadlem, kteří pak navázali další činnost s npor. Rubinou, Janyškou a Fr. Malíkem. Ostatní členy jsem již neznal, protože mi zůstala jen funkce spojky mezi Ostravou a Valašským Meziříčím. Odboj byl však vyzrazen, začalo zatýkání v Brně, Olomouci, začátkem prosince 1939 také v Ostravě. Gestapo zatklo štábního kapitána Máchu. Jeho pobočníkovi poručíku Ruskovi se však podařilo uniknout a přišel mne 6. prosince 1939 varovat, že dojde k zatýkání i v dalších organizacích Obrany národa, tedy i ve Valašském Meziříčí.
Rozhodli jsme se následujícího dne vyrazit přes Slovensko, protože poručík Rusek měl spojení na skupinu železniční Obrany národa. Můj otec nás však přesvědčil, že si máme okamžitě zabalit jen ty nejnutnější věci a odejet ještě večer 6. 12. 1939. Pomáhal nám pan Martínek z Celnice ve Valašském Meziříčí, který byl členem železničářského odboje ve Valašském Meziříčí. Poručíku Ruskovi předal peníze na cestu a dovedl nás na Brňov, do železničářské rodiny pana Koláčka, který pracoval ještě se svým spolupracovníkem od dráhy jako spojka a převáděli na Slovensko. a tak se nám podařilo uprchnout na Slovensko a odtud do Maďarska, které v té době sahalo až k Novým Zámkům. Měli jsme štěstí, že jsme uposlechli mého otce. Druhý den, 7.12.1939 ráno mne do našeho domu gestapo přišlo zatknout. (To jsem se ale dozvěděl od mého otce až po válce).
Nejprve jsme jeli večerním vlakem do Horní Lidče, tam jsme přestoupili do nákladního vlaku a vystoupili až v Lukách pod Makytou. Dál jsme šli pěšky do Půchova a ranním vlakem pak do Nového Mesta nad Váhom, kde nás pan Koláček předal vedoucímu hotelu proti nádraží. Ten nás pak poslal do Bratislavy, abychom ho čekali v hotelu Grand a Koláček se vrátil zpět domů.
Na nádraží jsme narazili na další dva kamarády poručíka Ruska, kteří už byli v Bratislavě dva dny, byli bez peněz a spojení - jednalo se o por. Emana Kozderu a por. Josefa Fialu.
Hoteliér nás nakonec zavezl do pohraničního pásma, kde nás předal spojce, která nás měla převést do Maďarska. Náš průvodce měl s sebou dva psy, kteří cestu dobře zajišťovali. Jeho úkolem nás bylo převést na železniční stanici Senec, která už byla na maďarském území. Na stanici jsme měli dojít tak, abychom stihli nastoupit do rychlíku na Budapešť, který měl jet údajně ve 3 hodiny ráno.
Dodnes nevím, zda tato zpráva byla záměrně špatná, nebo byl náš průvodce nesprávně informován, ale žádný takový rychlík v jízdním řádu nebyl, takže když jsme se po půlnoci objevili na železniční stanici, nemohlo se stát nic jiného, než že nás maďarská policejní hlídka zadržela. První rychlík do Budapešti měl odjezd až v 5 hodin ráno. Na stanici jsme byli drženi až do příchodu pohraničních úředníků. Jeden z nich uměl slovensky, tak se nám podařilo domluvit. Po výslechu nám oznámili, že nás vrátí na Slovensko. Toto jsme odmítli s tím, že jsme předložili vojenské legitimace a požádali dokonce o zbraň. Toto gesto změnilo jejich rozhodnutí a oznámili nám, že nás budou internovat.
V doprovodu četníků nás dopravili do Nových Zámků, kde už byli vězněni další emigranti - Melíšek, Janotka, Celetka, npor. Hendrych a další, jejichž jména si už nevzpomínám. Následujícího dne jsme se rozrostli o další dva - Procházka, Doležal. Po třech dnech nás převezli do věznice v Komárně, později do dál do Budapešti, kde nás vyšetřovali na protišpionážním oddělení (na cele pro jednoho nás ubytovali 13), pak nás převezli do vězení v kasárnách Marie Terezie, kde nás na jedné světnici ubytovali celkem 25 českých uprchlíků a později nás konečně umístili v pevnosti Citadela. Poměry v Citadele byly velmi neutěšené. Zpočátku jsme byli živeni jen chlebem a špekem po dobu 3 týdnů. Na neustálé intervence jsme nakonec dosáhli toho, že jsme se stravovali v kuchyni maďarských vojáků. Náš početní stav se neustále zvyšoval a když k nám konečně přidali i skupinu, která byla dosud internována v opačném rohu kasáren a o níž jsme dosud nevěděli, dosáhl náš počet čísla 50 mužů.
Může se to zdát divné, ale vězení v Maďarsku v Citadele patřilo k nejkrásnějším okamžikům odboje. Ne proto, že s námi Maďaři zacházeli vcelku slušně, ale spíš proto, že jsme byli plni nadšení a odhodlání bojovat za svou vlast. Sešlo se nás tam kolem padesáti a abychom toho času co nejlépe využili, měl každý den některý z nás přednášku ze své profese.Tak si vzpomínám na př. na přednášku profesora Nigrina z Uherského Hradiště, který hovořil o řecké mytologii a římských dějinách.Po celou dobu jsme však věděli, že se musíme pokusit o útěk. Nejnutnější věci jsme měli stále připraveny.
Poručíka Čestmíra Ruska Maďaři vydali Němcům, kteří si ho přijeli do Maďarska vyzvednout. Po válce jsem se dozvěděl, že byl popraven v roce 1942 i s celou skupinou Obrana národa v Berlíně. Malé skupince Čechů, mezi nimiž jsem byl i já se podařilo uprchnout. Bylo to koncem ledna 1940, kdy se při převozu vězňů podařilo devíti z nás utéci. Maďaři z toho nevyvozovali žádné důsledky. To nás povzbudilo natolik, že se ihned tvořily různé skupinky, které plánovaly útěk i když byl objekt střežen vojáky.
Dne 6. února 1940 přišla stráž, aby 10 z nás nastoupilo na vodu, pro níž se chodilo k hydrantu, vzdálenému asi 150 m od brány pevnosti. Doprovázeli nás tři strážní, venku bylo mínus dvacet stupňů mrazu. Strážní měli těžké kožichy a my byli oblečeni jen lehce. Rozběhli jsme se k hydrantu pro vodu a jakmile jsme byli z dohledu strážných, npor. Hendrych, npor. Martinec, Boris a já jsme zahodili jsme kbelíky a dali se na útěk. Strážní začali pokřikovat a nakonec i stříleli, ale jestli mířili, nebo jaké měli patrony, to nevím. V namrzlém sněhu se utíkalo těžce, ale nakonec se nám podařilo dostat pod kopec. Tam však byl strážník, který upozorněn střelbou chytil první dva z nás a mně a ještě jednomu se podařilo utéci.Pak jsme ještě narazili na ještě na dalšího utečence Muchu.
Nastalo bloudění po Budapešti a Boris, který byl ještě před zatčením ubytován v jednom soukromém bytě tam se mnou zašel. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v tomto bytu našli naše průvodce z Brňova - Koláčka a Otáhala, kteří v důsledku prozrazení linky museli také z Protektorátu uprchnout. Prostřednictvím francouzského konzulátu, který zřídil úřadovnu pro uprchlíky jsme se pak vydali na další cestu z Maďarska.
Po třech dnech čekání se nám ohlásil někdejší průvodce pražského Čedoku se sdělením, že transport do Jugoslávie je zajištěn. Vlak z Budapešti měl v mrazivém počasí tři hodiny zpoždění.
Do pohraniční vsi Kskunhalas jsme namísto o půlnoci přijeli až druhý den v poledne. Tam nás čekala spojka. K sobě domů nás ten člověk vzít nemohl a do setmění bylo daleko. V hospodě v malé pohraniční vsi bychom byli nápadní, tak jsme na příchod noci čekali v malé roubené šopě.
Za tmy pro nás deset uprchlíků přijely dvoje saně. Před hranicí nás vysadili, průvodci ukázali do tmy a řekli "tady půjdete, směr Jugoslávie".
Při přechodu hranic nás zajala srbská hlídka. Chovali se k nám velmi dobře, zajistili ubytování, stravu a příští den nás pod patronací Červeného kříže dopravili oklikou (hlavní trať hlídala pátá kolona spolu s gestapem) do Bělehradu do Slovanského domu.
V Jugoslávii jsem prožil malý incident.
Chtěl jsem totiž prostřednictvím pracovníků Sigmy Olomouc, která měla v Kruševci pobočku, poslat zprávu o sobě domů, rodičům, že jsem v pořádku.
Díky nepravidelnosti v dopravě jsem dorazil na určené místo až v době, kdy už mne nikdo nečekal. Cestou zpět mne pak zajala patrola, na kterou neudělal dojem můj jediný doklad, anglicky psaný dopis, kterému z neznalosti jazyka stejně nerozuměli. Policejní ředitelství v Bělehradě mne naštěstí vyexpedovalo zpět do Slovanského domu v Bělehradě.
To už jsme měli zajištěna místa v Orient expresu na cestu do Cařihradu, odkud jsme pokračovali přes Ankaru, Homs, syrský Halab do Bejrútu. Po měsíci čekání se nás 180 čechoslováků lodí dostalo do Agde ve Francii. Ve Francii se v té době formovaly jednotky Čs. Armády na západě.V hodnosti poručíka jsem byl zařazen jako zbrojní důstojník ke 2. pěšímu pluku. Nastal výcvik a vyzbrojování útvaru a příprava jeho odeslání na frontu.Protože francouzská organizace vojenských útvarů neměla funkci zbrojního důstojníka, byl jsem zařazen jako velitel všeobecně zásobovací čety. Došlo tam ke koncentraci poměrně značné síly československého vojska.Svým způsobem však šlo jen o optický klam.
Ve Francii totiž pracovalo značné množství Slováků jako cizinců. Někteří tam už žili i deset až dvacet let, založili rodiny, jejich vztahy ke vzdálené vlasti byly minimální nebo vůbec žádné.Po vyhlášení všeobecné mobilizace ve Francii museli ovšem i oni narukovat a tak jako cizinci přišli mezi nás.Takto se naše jednotky rozrostly na počet 12.000 mužů. Po kapitulaci Francie se tito muži prostě vrátili ke svým rodinám a ke své práci. Koncem května 1940 jsme odjeli na sever do výcvikového prostoru jižně od řeky Marny u města Columiers. To už ale byla celá fronta v pohybu a na ústupu. Nakonec jsme se všichni opět sešli v Agde. Do Anglie nás už po evakuaci přišlo jen 4.500, z toho k pozemnímu vojsku 2.800 mužů.Po nalodění v přístavu SETE, jsme přes Gibraltar odpluli do Anglie, kde jsme přistáli v Liverpoolu. Odtamtud nás odvezli vlakem do Cholmodeley Parku, kde jsme byli ubytováni ve stanech.Sešlo se nás tam nakonec i s letci 3.600.
Poměry v Anglii byly nesrovnatelně jiné než ve Francii.Místní obyvatelstvo nás přijalo mnohem lépe než ve Francii. Po cca 3 měsících jsme byli přemístěni do Stratfordu nad Avonem. Protože z 2.800 příslušníků pozemních jednotek nás bylo 800 důstojníků, byly vytvořeny i důstojnické jednotky, kde v jedné z nich jsem byl zařazen jako desátník řidič u brencarierové čety. Koncem roku 1941 jsem byl vyslán na žádost britského ministerstva zásobování, kterému jsem podal rozbor našich zkušeností při výrobě munice, na čtyřměsíční stáž do anglických zbrojovek. Po ukončení stáže jsem byl odeslán v květnu 1942 do parašutistického kurzu.
V Anglii se mi dostalo parašutistického výcviku a předpokládalo se, že budu spolu s diverzní jednotkou vysazen na území protektorátu Čechy a Morava. V naší jednotce se cvičili mimo jiné i pozdější členové výsadků Out Distanc či Silver A a další.Všechno však dopadlo jinak.
Měli jsme absolvovat pět cvičných seskoků. Při třetím noční výsadku jsem po velmi tvrdém dopadu utrpěl dvojnásobnou kompresní frakturu páteře, což znamenalo čtyřměsíční nemocniční léčbu v sádrovém lůžku. Měl jsem štěstí, mohl jsem zase chodit. Ale ta páteř mne zlobila ještě po válce a a nikdy jsem nebyl po této stránce zdravotně zcela v pořádku.Jako parašutista jsem již nebyl schopen vojenského nasazení.
Proto jsem byl naším ministerstvem obrany dán k dispozici britům a u ministerstva zásobování, které si mne vyžádalo, jsem nastoupil v Londýně do oddělení munice a převzal jsem referát mechanických časovaných zapalovačů.V britských zbrojovkách jsem přebíral munici pro armádu.
Takto jsem až do roku 1945 sloužil u Angličanů v hodnosti kapitána jako zbrojní důstojník, specializoval jsem se na přejímku zapalovačů pro protiletadlové granáty. V Anglii jsem se nakonec zamiloval i oženil s angličankou a narodila se nám dcera a syn.
V květnu 1945 jsem byl spolu se škpt. Bubílkem naším ministerstvem národní obrany odvelen do Norska, kde jsme byli určeni jako styční důstojníci a pro repatriaci našich vojenských zajatců a prováděli jsme repatriaci zavlečených osob čsl. národnosti v Norsku a později segregaci německých zajatců, kteří sloužili ve wermachtu.Tuto funkci jsem vykonával až do listopadu 1945.Po té jsem se vrátil zpět do Londýna a odtud jsem se teprve 23. prosince 1945 dostal do domů do Československa.Službu jsem nastoupil ihned na Ministerstvu národní obrany ve 3. oddělení - muniční oddělení, kde jsem sloužil až do června 1946. Moje rodina přijela za mnou z Anglie.
V červnu 1946 jsem byl odvelen do restituční mise ministerstva zahraničních věcí pro vojenské záležitosti a byl jsem přidělen do americké okupační zóny v Německu, neboť jsem hovořil dobře jak anglicky tak německy.Posílal jsem odtamtud domů vojenský materiál, který byl do Německa zavlečen z Československa.To trvalo dva roky, takže jsem se definitivně vrátil domů až v červnu 1948, to už jsem byl v hodnosti majora československé armády.
Věděl jsem, že západním vojákům nebudou domácí armádní kruhy příliš nakloněny. Byli jsme přece jen v Anglii šest let, cítili jsme už jinak, někteří jsme si z Anglie přivezli manželky i malé děti, já jsem navíc pracoval pro angličany a po válce ještě 2 roky v americké okupační zóně v Německu.
Věřil jsem ale, že se u nás najde dost rozumných a schopných lidí, kteří nedopustí, aby došlo k tomu, k čemu nakonec došlo.Nejprve pro mne nikde neměli práci, dali mne tzv. na dovolenou s čekaným, pak mne z armády propustili a 17. listopadu 1949 mne přišli zatknout.Převezli mne do samovazby v Mladé Boleslavi, kde jsem strávil 6 měsíců.
Moji rodinu (ženu se dvěma malými dětmi, která neznala český jazyk a nedokázala se běžně dohovořit) vystěhovali z Prahy do pohraničí do polorozpadlého domku bez finančních prostředků, kde při deštivém počasí zatékalo.Můj otec z Valašského Meziříčí to vypátral a pro mou ženu i obě děti přijel a odvezl je do Valašského Meziříčí a postaral se o ně.Protože moje rodina o mně neměla žádných zpráv, manželka viděla bezvýchodnost situace, která se také úzce dotýkala i jí a protože všichni tři měli anglické státní občanství, musela jim naše vláda umožnit návrat zpět do Anglie, ale nebylo mi už umožněno, abych se s nimi před odjezdem mohl setkat.Moje manželka tam v roce 1969 zemřela.
Odseděl jsem tak ještě pět měsíců ve vazbě, pak další dva a nakonec mne převezli do tábora nucených prací na Mírov a dodatečně mi doručili rozsudek, podle kterého jsem byl zařazen do tábora nucených prací na 18 měsíců.V táboře na Mírově jsme se opět sešli s většinou z vojáků, s nimiž jsme odešli do emigrace, abychom mohli bojovat proti německým okupantům.Nebo lépe řečeno - s většinou z těch, kteří to přežili.
Františku Fajtlovi (pozdějšímu generálovi letectva), hrdinovi letecké bitvy o Anglii, který jako "odměnu za službu vlasti" tam byl s námi, jsme tam redigovali knížku "Sestřelen", kterou celou sepisoval ve vězení.Později, od šedesátých let jsme se zase všichni mohli scházet u příležitosti výročí konce II. Světové války na Francouzském a Britském velvyslanectví v Praze, kam jsme byli každoročně zváni.V republice si na nás nikdo ani nevzpomněl.
V roce 1965 jsem byl vojensky rehabilitován, byla mi vrácena hodnost majora a ministerstvo národní obrany mi udělilo medaili Za službu vlasti.V roce 1969 byl můj případ projednáván znovu soudně, byl jsem rehabilitován a zproštěn obžaloby.
Po propuštění z Mírova jsem však nesměl být zaměstnán v místě bydliště a nakonec jsem našel práci jako dělník v Ostravě, kam jsem za prací dojížděl. Teprve poslední léta před nástupem do starobního důchodu jsem pracoval ve funkci mechanizátora ve státním podniku Silnice Ostrava, naposled v závodě ve Valašském Meziříčí.Ve starobním důchodu jsem byl od roku 1970.
Odboje domácího a později v zahraničí jsem se zúčastnil a do zahraničí odjel proto, že jsem to považoval za svou povinnost jako voják z povolání. Odjel jsem tam, kde jsem se mohl uplatnit co nejdříve v boji proti okupantům a jako voják jsem musel uposlechnout, kam mne poslali.Neodcházel jsem z republiky ani z rasových ani kriminálních důvodů a proto jsem považoval za svou povinnost se vrátit zpět do vlasti.Nikdy jsem nepředpokládal, že budu muset snést tolik příkoří a nespravedlností (vystěhování z bytu, rozbití rodiny, nemožnost uplatnění v povolání apod.).
Obsazení Československa v roce 1969 pro mne znamenalo opět velké zklamání. Armáda nechtěla nic dělat, strana a vláda také ne. Až se Rusové museli divit, jak snadno se sem dostali. Věděli jsme a víme, že nám nikdo nepomůže, že se ze všeho musíme vyhrabat vlastními silami, vlastní dovedností a to ostatně platí pořád.
V roce 1989 zase muselo být ve vedení strany a vlády dost rozumných lidí alespoň natolik, aby nevyvolali bratrovražednou záležitost.Strana měla přece v rukou armádu, policii, StB, milici. Těch 20.000 studentů v Praze přece nemohlo převrat udělat, zvlášť, když víme, jak komunisté dokázali v minulosti jiné věci potlačit a zarazit hned v zárodku.Nejspíš jim došlo, že jsme v koncích, že zvrat musí přijít. Vždyť to dnes vidíme, že jsme za těch 40 let vykradeni až na dno.
Mě přinesl listopad 1989 plnou osobní i vojenskou rehabilitaci. Byl jsem povýšen do hodnosti plukovníka.V roce 1989 jsme dosáhli politické a občanské svobody. To není málo.
Máme-li alespoň v rámci možností učinit spravedlnosti zadost, musíme nejen napravit křivdy, ale také se postarat, aby činy statečných nebyly zapomenuty.
A v tomto ohledu máme ještě stále dluhy!"
Tolik vzpomínky plukovníka Jana Fajkuse z Valašského Meziříčí

"The way it was" in the notes of his contemporaries in Valašské Meziříčí, in his w0n notes, written materials left by František Vlkovský and articles about Jan Fajkus arranged by Alois Martinek at the request of Mr Fajkus´s son for his gra ondchildren in England

Jan Fajkus, Reserve Colonel,born 1912 in Těšín

By profession Jan Fajkus´s father was an army officer. First he served in Hranice na Moravě and from 1927 in Valašské Meziříčí, which had become Jan´s home for the rest of his life.
Originally, Jan Fajkus did not think of becoming a professional soldier.
He graduated from the technical college in Ostrava to start working in Bata´s factory in Zlín, where, as he often stated, he acquired the best knowledge and necessary experience with machine production, construction of machines and technical equipment.
In 1934 he joined the then Czechoslovak army within the national service scheme. First he served in Košice in Slovakia, then he was moved to Plzeň. It was there that he decided to stay in the army, entered a specialized school and having finished it he became a technical armament officer. As a member of the Department of the Ministry of Defence staff in charge of arms supply he checked and supervised the delivery of ammunition for the army. His suppliers came from 13 factories all over Moravia.
During the mobilization in September 1938 the then lieutenant Fajkus organized ammunition army supplies. During the post-mobilization period until August 1939 he was in charge of the liquidation of army production in individual enterprises.
The beginnings of his resistance activities after Nazi occupation were disorganized and individual. For Jan Fajkus joining the resistance movement was a matter of no dispute. He distributed weapons he had access to, his own including, among those who needed them, naturally taking care of not registering their names and the number of guns. He obviously could not remember how many and who he supplied them with. At the same time he acted as a connection for the Nation Defence group. He was able to do so because besides being still employed in the armoury he remained in charge of the individual arms producing factories. Then he was demobilized. He was offered the job of a driving license school instructor, of an inspector, but at that time he started planning his emigration to England. With the help of the Sigmund factory in Lutín near Olomouc he managed to get a passport and exit visa to Great Britain, to be employed in their sister factory in Newcastle. All the required formalities could however not have been completed before September 1, 1939, when Poland was attacked by Germany and the British Embassy was closed. This, for Jan Fajkus meant no exit visa and no escaping abroad. Events had taken a sharp turn and there was no way of telling what would happen the next days or hours.Then came the 6th December 1939, the day that was to change the life of Jan Fajkus for the rest of his living existence.
Jan Fajkus narrates
(his story recorded by his friend František Vlkovský in 1962 and later in a shorter version published as an interview in Moravské listy in 16 February 1993)
Since the first days of Nazi occupation there existed an illegal organization called the Nation Defence. Its first Commander in-Chief was Colonel Klímek and after his arrest Captain Mácha. The liaison officer was my former schoolmate, Lieutenant Čestmír Rusek. My task was to organize a resistance group of the Defence in Valašské Meziříčí, where we had no collaborators. I first contacted Fl. V. Zborník and Fl. Josef Strnad, who in turn engaged Fl. Rubina, Janyška and Fr. Malík. There were others I did not know, because I was only taking care of the connection between Ostrava and Valašské Meziříčí. Gestapo learned about the resistance group from an informer and immediately started arresting its members in Brno, Olomouc and at the beginning of December also in Ostrava. They took Staff Cpt. Mácha, but his aide-de camp Lt. Rusek managed to escape and came to me on the 6th December 1939 to warn me that further arrests will follow in other organisations of the Defence, Valašské Meziříčí including.
So the next day we decided to cross Slovakia, because Lt. Rusek had contacts with the railway group of the Defence. My father told me to pack just the most important things and leave the very same evening, 6 December 1939. We were helped by Mr Martinek from the customs office in Valašské Meziříčí, a member of the railway group of Defence there. Lt. Rusek received from him money for necessary expenses and took us to Biňov, to the family of Mr Koláček, who was another railway Defence man. With the help of Koláček´s co-worker acting as a connection and helping refugees cross the border to Slovakia we ended up in Hungary, which at that time extended as far as Nové Zámky. We were lucky to have followed my father´s advice. Gestapo came to arrest me just the next day, 7 December 1939. (This I had not learned from my father until after the end of the war). First we took an evening train to Horní Lideč, changed there for a freight train and got off in Luky pod Makytou. From there we walked to Púchov, got on a morning train to Nové Mesto nad Váhom, where Mr Koláček left us with the manager of the hotel opposite the railway station who sent us to Bratislava to wait for him in the Grand Hotel. Mr Koláček then returned home.
At the station we came across other two Lt. Rusek´s friends, who had been in Bratislava for two days aready, left there without money and connection - they were Lt. Eman Kozdera, and Lt. Josef Fiala. The owner of the hotel brought us into the border zone and we met a connection who was to help us cross to Hungary. He had two dogs with him perfectly familiar with the place. He was to take us to the railway station Senec, which already was in Hungary.We were to arrive just to catch the express train to Budapest scheduled for 3 o´clock a.m. I still do not know if he was misinformed or the time of the arrival after midnight we were told was wrong on purpose, but when we turned up at the station we found that the first train was not due to depart until 5 a.m. What happened was that we were detained by the Hungarian patrol. We were taken to the police station and stayed there until the border patrol arrived. One of them could speak Slovak and so we could communicate. After the interrogation we were told we would be returned to Slovakia. This we refused presenting our army identity cards and we even asked for weapons. This changed the patrol´s decision and they said they would intern us. Under their escort we were brought to Nové Zámky where we found other detained emigrants - Melšek, Janotka, Celetka, Flt. Hendrych and a few others whose names I do not recollect. Two other fellow detainees arrived the next day - Procházka and Doležal. Three days later we were transported to the Komárno prison and then to Budapest where we were interrogated at the counterespionage department, kept in a cell on bread and bacon for 3 weeks. After repeated intervention we managed to get the right to eat in the kitchen for Hungarian soldiers. There were constantly more and more of us, having another group we had not known of and so far interned in the other corner of the barracks joining us. Now we were around 50.
It may seem strange but the time spent in the Hungarian prison in the Citadel had been my happiest days in the resistance. Not because we were treated quite well but rather as we were full of enthusiasm and eager to fight for our native country. And amounting to about 50 we wanted to make the most of our time having each of us tell the others something from our professions. So I remember a lecture by professor Nigrin from Uherské Hradiště, who spoke about Greek mythology and history. Well, anyway we were constantly aware that what we have to do is try to escape and we had all things ready.
Lt. Čestmír Rusek was extradited to the Nazis, who came over to Hungary to pick him up. After the war I learned that he and all the members of the Defence group were executed in Berlin in 1942. A handful of Czechs, me including, were able to escape. It happened by the end of January 1940 during a transport of prisoners when nine of our fellow prisoners got away. The Hungarians did not seem to mind and no repraisals had been taken. You can imagine that we were encouraged and small groups started to be organized planning to follow our friends´ example even though the premises were guarded by soldiers.
So on the 6th January 1940 the guards came and ordered 10 of us to go and fetch water from a water supply point 150 metres away from the fort´s gate. Three of the guards went with us. There was a hard frost of 20 degrees Celsius below zero and the soldiers had heavy furcoats while what we had on was very light. We started running towards the water supply and when we were out of sight, Flt. Hendrych, Flt. Martinec, Boris and me had thrown away the buckets and ran. The guards began to shout and even to shoot, though we were not sure if not just at random or what kind of ammunition they had. It was pretty hard running because the snow was frozen, but we managed to reach the foot of the hill nearby. There we were faced with another guard who heard the shooting and caught the first two. Only two of us went on running away. Later we were joined by Mucha, who also fled.
What followed was looking for a place to stay all over Budapest and finally Boris helped. Before he was arrested he found shelter in one flat and he took me there. To my great suprise who had I met there but our two guides from Biňov - Koláček and Otáhal, who had to leave the Protectorate as their connection to resistance was leaked. With the help of the French consulate, which set up an office for refugees, we started on our way to get out of Hungary. After three days of waiting we were informed by a former guide of the Czech travel agency Čedok that we were booked on a train to Yugoslavia. Due to frosty weather the train was three hours late and so instead of at midnight we had arrived to the border village of Kskunhalas the next day at noon. A connection was waiting for us. The man could not take us home and it was not dark yet. We could not stay in the local pub since everybody would notice and so we found shelter in a small wooden hut. When it got dark two sleighs turned up to take us 10 escapees to the frontier. We were dropped before the border and shown which way to proceed to Yugoslavia. We could not see much as it was quite dark. Anyway, when we were crossing we came across a Serbian patrol. They were quite friendly, offered us a place to stay and to eat and the next day under the supervision of the Red Cross they bypassed us to Beograd, the Slovanský dům (Slavic House). The main line was watched by the Fifth Column and Gestapo. While staying in Yugoslavia I had an embarassing experience. I wanted to let know my parents and people at home I was all right and asked the Czechs employed by the firm Sigma Olomouc, which had its branch in Kruševec, to help me. But the traffic was so messy that I arrived late and missed my contact. On the way back I was stopped by a patrol. They were not much impressed by my only document, an English letter, they could not understand anyway. Fortunately the Police Department in Beograd escorted me back to the Slovanský dům. At that time we were booked on the Orient Express to Constantinople, wherefrom we continued via Ankara, Homs, Syrian Halab to Beirut. After a month of waiting, 180 Czechoslovaks were shipped to Agde in France. This was a time when Czechoslovak Army troops for the Western front were formed in France. As a lieutenant I was appointed commissioned arms officer at the 2nd Infantry Regiment. Training started and the regiment was equipped with arms to be sent to the front. Since there was no commissioned arms officer in the French army I was put in charge of the service troop as its commander. The concentration of Czechoslovak armed forces was quite impressive at the place. It at least seemed so but it turned out to be just an optical illusion.
There were quite a lot of Slovaks living in France as aliens for more than ten or twenty years. They and their families had very little or no contact with the distant native country. When general mobilization was ordered in France they naturally had to join the army and like us they became part of the foreign troops. This meant that our numbers had risen to 12,000 men. When France surrendered they simply returned to their families and work. At the end of May 1940 we moved North to the training ground south of the river Marne near Columier. The whole front was however on the retreat and so we all finally met in Agde again. After evacuation to England there were only 4,500 of us, including 2,800 in land forces.
Having embarked in Sete and crossed Gibraltar we landed in Liverpool. From there we were taken to Cholmondeley Park where we stayed in tents. Now we were 3,600 including the airmen. England was quite a different place than France. The people were much friendlier than the French. Three months later we were moved to Stratford on Avon. Since out of the 2,800 men strong land force 800 were officers, officer units were formed. Getting the rank of a Corporal I joined the Bren Carrier platoon as a driver. At the the end of 1941, due to my previous experience in the field of ammunition production, I was sent by the Ministry of Supply to British arms factories and spent four weeks of getting acquainted with their work. In May 1942 I was sent to a paratrooper course.
The idea was that after parachutist training our group will be dropped somewhere in what then was called the Protectorate of Bohemia and Moravia to help the resistance movement in their subversive activities. Among us there were the later Out Distance, Silver A and other men. Things have however taken a different turn. We were to make five training jumps. But during the third night attempt I hit the hard ground so badly that I suffered a double compression fracture of the spine. This meant four months of hospital bed in plaster. And I was quite lucky that I was able to walk. Anyway, my spine has never been all right since then. Naturally, I turned out to be absolutely unfit for any paratrooper action. This was the reason why our Ministry of Defence offered my services to the British side. The British Ministry of Supply renewed their interest in my former cooperation and so I started working in their ammunition department in London and was put in charge of mechanical time fuses. I went around British arms factories and collected ammunition for the army. I was promoted to the rank of a Captain and served the British as an ammunition officer, specialized in fuses for anti aircraft grenades. I fell in love, married an English woman and a daughter and a son were born to us.
In May 1945, Staff Cpt. Bubílek and me were sent to Norway by our Ministry of Defence to act as liaison officers and put in charge of our war prisoners´ repatriation including those of the Czech citizens forced to work in Norway for the Nazis. Later we helped with the segregation of German prisoners of war serving in the Wehrmacht. There we stayed until November 1945.
I returned to London and did not get back home until 23 November 1945. I immediately started working at the Ministry of Defence in the 3rd department - ammunition section, where I served until June 1946. My family joined me soon.
In 1946, I was tranferred to the restitution mission of the Czech Foreign Office and sent to the US occupation zone in Germany, because I could speak both English and German. I was sending home military material snatched by the Germans in Czechoslovakia and sent to Germany.
This job took me two years, and so it happened that in fact I returned home in June 1948 in the rank of a Major.
I was well aware of the fact that soldiers who came from the West would not get a warm welcome from the home army circles. The six years we spent in Britain did have quite a marked influence on our seeing and feeling things. We were simply a bit different. And some of us brought their English wives and children with them. Moreover, I had been working for the British two more years after the war in the American occupation zone in Germany. But still I believed that there would be enough sensible and competent people who would not allow things happen the way they had done.
First I was not able to find a job, I was sent on leave and put on what was called the waiting list. Then I was dismissed from the army and on 17 November 1949 they came to arrest me. I was taken to Mladá Boleslav and put in solitary confinement. There I spent 6 months. My family (wife and two kids who had no Czech and could not make themselves understood) were moved from Prague to an old dilapidated house and left without any financial means. It was a spooky place with a roof leaking on rainy days. My father from Valašské Meziříčí tracked them out, brought both my wife and the children home and was taking care of them. My family knew nothing about me and my wife faced an absolutely desperate situation. So she made up her mind to go back to Britain. They were all British citizens and the government had to let them return to England. I was not even allowed to say good bye before their departure. My wife died in 1969.
I was sitting in my cell for another five months, then for another two and then I was transported to the concentration camp in Mírov. There I received a paper sentencing me to 18 months of forced labour.
In the Mírov camp we met again most of the soldiers who emigrated to be able to fight against the German occupants. Or rather those who survived.
One of them was František Fajtl, a war hero in the Battle of Britain and later Air Force General. Still a prisoner he was writing his book "Shot Down" which we helped him to edit.
From the sixties on we were regularly meeting again, released from the prison, when we were invited to the French and British Embassies to commemorate the end of World War II.
But in the Czech Republic we were absolutely ignored.
In 1965 I was completely rehabilitated as a soldier. I got back my Major rank and was even awarded the Czechoslovak Pro Merito medal. In 1969, my case had been brought to court again and I was acquitted of all charges.
In spite of all this, after my release from Mírov I was not allowed to be employed in the place where I lived and eventually got an unskilled labourer´s job in Ostrava, which meant commuting every day. Just a few years before retirement I was working as a mechanizer in the state enterprize Roads Ostrava in Valašské Meziříčí. I retired in 1970.
I joined the resistance movement at home and then abroad, because I considered it my duty as a career soldier. I went where I was able to do my best in fighting the occupants and, as a regular soldier, obeyed orders and went where I was sent.
I had not left the republic for any racial or criminal reasons and for this reason I returned to my native country.
I never expected I could be exposed to so much suffering and injustice (eviction, loss of family, no right for an adequate job, etc.).
The other occupation of Czechoslovakia in 1968 was another great disappointment. The army had not reacted at all, neither had the Party and government. The Russians must have been wondering how easy it was to get here. Of course we knew that nobody would help us if we don´t mobilize all our capacities, competences, and skills to overcome. This, anyway, holds good at all times.
In 1989, there must have been enough reasonable persons among the leading figures in the Communist Party and Government not to allow things turn into a bloodshed of a civil war. Fact is, that the Party controlled the army, police, secret police and militias. The 20,000 odd students in Prague would not be able to organize a take-over. Particularly when we know how effective the communists were in suppressing every opposition at the very beginning.
It looks like them realizing that the end of their rule is nearing and that things will necessarily change. We can well see how low we have fallen after the past 40 years of the Communist era, having literally hit the bottom.
I, myself, profited from 1989 by being fully rehabilitated as a soldier and person. I was promoted to the rank of a Colonel.In 1989, we regained political and personal freedom. This is not little.If we are to reintroduce justice, we have not only to make up for the wrongs done but also to see that the deeds of the brave be not forgotten.And it is here that we still owe so much.So far the story of Colonel Jan Fajkus from Valašské Meziříčí.In conclusion let us quote from Ferdinand Peroutka:The nation, which does not respect its heroes, risks having none, when it really needs them.

May 2009 in Valašské Meziříčífor the family of Mr Fajkus by Alois Martinek
Translation Professor PhDr. Jaroslav Machacek, Csc.