větově uznávaný odborník na mezinárodní právo trestní; profesor pro mezinárodní právo trestní na PrF MU; generál justiční služby, člen Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů; předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku, soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Ečer se už dlouhodobě zaobíral otázkami mezinárodního trestního práva, válečného práva a válečných zločinů, proto se zde také stal členem komise London International Assembly pro válečné zločiny, kde prosadil označení NSDAP, SA, SS a gestapa za zločinecké organizace, napsal též brožuru The Lessons of the Kharkov Trial (Poučení z Charkovského procesu). Exilovou vládou byl delegován jako zástupce Československa do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, kde nakonec úspěšně prosadil prohlášení útočné války za mezinárodní zločin.

Významně se podílel na vzniku Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců, který po válce zasedl v Norimberku a kterého se Bohuslav Ečer účastnil jako předseda československé delegace. Ještě předtím byl vedoucím československého vyšetřovacího týmu, který ve Wiesbadenu našel K. H. Franka. Ečer jej vyslýchal jako první a získal jej už jako generál justiční služby také z amerického zajetí do rukou československé justice. Hned na začátku mu sdělil: "Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat."

Kromě něj také vyslýchal např. říšského protektora Kurta Daluega, říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa, polního maršála Wilhelma Keitela, generála SS Bernharda Vosse nebo říšského ministra a šéfa říšské kanceláře Hanse Lammerse. Po skončení Norimberského procesu působil jako soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu, kde rozhodoval v tzv. kauze "průliv Korfu" mezi Velkou Británií a Albánií, proti většinovému rozhodnutí o odpovědnosti Albánie uplatnil odlišné stanovisko. Své zážitky z celého tohoto období popsal v populárně naučných knihách Norimberský soud, Jak jsem je stíhal, Právo v boji s nacismem a Poučení norimberského soudu pro Slovany.

V roce 1948 se stal nejdříve docentem a hned poté profesorem mezinárodního práva trestního na Právnické fakultě Masarykovy university v Brně, kde vedl Ústav pro mezinárodní právo trestní a vydal skripta Příručka mezinárodního práva veřejného. Publikoval také vědeckou monografii Vývoj a základy mezinárodního práva trestního. Nezůstal zde však dlouho, fakulta byla v roce 1950 zrušena.Bohuslav Ečer sice zůstal ve svazku university, nemohl ale vyučovat a publikovat. Jako bývalý sociální demokrat, který se účastnil válečného odboje na Západě a který se navíc mj. postavil na obranu Milady Horákové, se postupně stával cílem zájmu StB. Když jej však přišli v roce 1954 zatknout, neboť měl být jedním z obžalovaných v připravovaném vykonstruovaném procesu s tzv. brněnskou skupinou, byl již den po smrti. Zemřel rychlou smrtí na infarkt levé zadní komory srdeční.

Na zatčení Bohuslava Ečera bylo v březnu 1954 v Brně vše připravené.

Z lovce nacistů se měl stát sám obžalovaným, z hrdiny obětí.
Měl se stát hlavou spiknutí, které vykonstruovala StB, a čekalo ho obvinění z velezrady.
V roce 1948 se stal nejdříve docentem a hned poté profesorem mezinárodního práva trestního na
Právnické fakultě Masarykovy university v Brně, kde vedl Ústav pro mezinárodní právo trestní a vydal skripta Příručka mezinárodního práva veřejného.
Publikoval také vědeckou monografii Vývoj a základy mezinárodního práva trestního. Nezůstal zde však dlouho, fakulta byla v roce 1950 zrušena.
Bohuslav Ečer sice zůstal ve svazku university, nemohl ale vyučovat a publikovat.
Jako bývalý sociální demokrat, který se účastnil válečného odboje na Západě a který se navíc mj. Postavil na obranu Milady Horákové, se postupně stával cílem zájmu StB.
Když jej však přišli v roce 1954 zatknout, neboť měl být jedním z obžalovaných v připravovaném
vykonstruovaném procesu s tzv. brněnskou skupinou, byl již den po smrti.

Manželka Ludmila persekuci unikla ukrytím v psychiatrické léčebně, dcera Jarmila ale byla odsouzena na 12 let, propuštěna byla po amnestii v roce 1960.