4. 4. 2021

K organizování transportu došlo, když oddělení ochranné vazby (Schutzhaft) Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) vydalo výnos o uvalení ochranné vazby pro každého vězně, který byl určen pro transport do Mauthausenu jako formy uskutečnění "sonderbehandlung" (zvláštní zacházení). To znamenalo usmrcení vězně bez soudního rozsudku na základě souhlasu (převážně dálnopisem) K. H. Franka jako vyššího vedoucího SS a policie.

Z pověření velitele brněnské služebny bezpečnostní policie SS obersturmbannführera vrchního vládního rady Maxe Rausche se ujal organizování transportu jeho zástupce SS sturmbannführer vládní rada Otto Koslowski, pod kterého příslušelo řízení referátu IV/6, jež mělo v náplni problematiku ochranné vazby. Určení vězňů pro Mauthausen prováděly v referátech služebny, které řídili kriminální rada Otto Koslowski a kriminální rada Hugo Römer. Konečný seznam vězňů pro jejich fyzickou likvidaci v Mauthausenu schválil Max Rausch. Potřebné administrativní a organizační přípravy transportu měl na starosti kriminální inspektor Karl Enderl, vedoucí referátu IV/6.

Seznam vězňů, určených k transportu do koncentračního tábora v Mauthausenu, obdržel Johann Baar, který již po několik let zajišťoval odvoz vězňů do věznic, káznic a koncentračních táborů. Baar předal tento seznam Franzi Dubovi, správci policejní věznice Kounicových kolejí. Duba hned přikročil k organizování vězňů určených pro transport a 6. dubna 1945 ve večerních hodinách nechal odvést určené vězně z jejich cel do sálu, který se nacházel mezi bloky A a B. Každý vězeň měl u sebe některé osobní věci. Seděli na podlaze při nepatrném osvětlení.

Sedmého dubna 1945 se ráno v 6.00 hodin dostavil do Kounicových kolejí Johann Baar. Přímo v sále zkontroloval podle seznamu, zda jsou přítomni všichni vězni uvedení v seznamu. Vězni museli po vyvolání svého jména hlasitě potvrdit svoji přítomnost. Po skončení této procedury byli vězni odváženi auty gestapa na nákladní nádraží, které bylo blízko tzv. Přerovského nádraží. Zde, podle tvrzení Baara, nastoupili vězni do tří připravených nákladních vagonů. Mělo to být 200 vězňů (mezi nimi několik žen) z Kounicových kolejí a asi 30 žen z ženské věznice v Brně, Cejlu č. 71. K nákladním vagonům byl připojen jeden osobní vagon pro dozorce doprovázející transport (včetně 10 až 12 pomocných dozorců, tzv. Banátníků1) a další osobní vagon pro ženy a děti gestapáků. Všechny tyto vagony byly připojeny k vlaku, který kolem 8.25 hodin odjel směrem na Jihlavu.

Do Jihlavy přijel transport až kolem 13. hodiny. Zde měly být vagony s vězni a spolu s jedním osobním vagonem pro doprovodný personál připojeny k vojenskému transportu. Osobní vagon s příslušníky rodin gestapáků měl zůstat v Jihlavě, aby pak pokračoval v dalším odsunu. Baar měl podle pokynu, který dostal už v Brně, přibrat v Jihlavě od tamní služebny gestapa další vězně. Šéf gestapa v Jihlavě, kriminální rada Rudolf Blume, byl o připojení tamějších vězňů do transportu vyrozuměn dálnopisem. Předání těchto dalších vězňů zajišťoval kriminální sekretář Franz Kostan a velitel věznice Josef Josel. Do transportu přibylo osm osob, z toho jedna žena. Přebírání nových vězňů způsobilo zdržení a vojenský transport zatím odjel. Další přeprava vagonů s vězni se opozdila.

Do Českých Budějovic přijela vlaková souprava s vězeňskými vagony až v noci. Transport vězňů pokračoval směrem do Rakouska a cestou častěji zastavoval, protože přednost měly vojenské transporty. Vagony s vězni byly napojovány na různé vlakové soupravy, poslední v St. Valentinu. Odtud již nebylo daleko na nádraží v Mauthausenu. Sem transport přijel až dopoledne 9. dubna 1945. Z nádraží se vydali vězni pěšky do tábora vzdáleného kolem dvou kilometrů.

Zatímco vězni z brněnského transportu vyčkávali u vchodu do tábora, vedoucí transportu Johann Baar odešel ohlásit příchod a odevzdat seznam vězňů. Jednal v tomto směru s adjutantem velitele tábora. Baar s Jokschem a "Banátníky" očekávali, že se formality přijetí nových vězňů rychle vyřídí a oni se vrátí do Brna. Dočkali se však zklamání. Baar jistil, že transport nebyl ze služebny v Brně předem ohlášen a velitel koncentračního tábora v Mauthausenu SS standartenführer Franz Ziereis nevěděl, zda má nové vězně přijmout. V té době byl tábor v Mauthausenu silně přeplněn a přicházeli stále noví vězni. Ziereis byl ochoten vězně z nového transportu přijmout jedině tehdy, pokud budou ihned podrobeni fyzické likvidaci formou "sonderbehandlung". Zřejmě věděl o tom, že vězni z Brna by měli být takto zlikvidováni v rámci dohody, kterou uzavřel počátkem roku 1945 z podnětu Maxe Rausche SS oberführer Erwin Weinmann a K. K. Frank. Ziereis se chtěl zřejmě krýt, a proto patrně trval na tom, aby měl k dispozici formální dokument. Baar byl přesvědčen o tom, že v Mauthausenu mají k dispozici dálnopis, který měl vedení tábora uvědomit, kdy sem dorazí transport a jak se s ním má naložit. Tento dálnopis měl předem odeslat již zmíněný příslušník referátu IV/6 Karl Hauser. Nestalo se tak, neboť došlo k poruše spojení mezi Brnem a Mauthausenem. Pro Ziereise nebyl problém uskutečnit likvidaci tak velkého transportu. Navíc dostal rozkaz od šéfa Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) SS gruppenführera Ernsta Kaltenbrunnera, aby denně dal zlikvidovat tisíc vězňů.2

Kolem 18. hodiny 9. dubna 1945 se Ziereis spojil telefonicky se zástupcem velitele brněnské úřadovny bezpečnostní policie, vládním radou Johannem Krausem. Obsah rozhovoru není znám. Kraus po válce popíral a stejně tak Rausch,3 že by dali výslovný souhlas se "sonderbehandlung" vězňů brněnského transportu. Naopak, obsah rozhovoru uspokojil Ziereise, takže souhlasil s usmrcením vězňů. Veliteli tábora zřejmě postačilo, že souhlas k likvidaci vězňů dal K. F. Frank jako vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu.

Velitel transportu Johann Baar se po splnění úkolu se svými spolupracovníky vrátil do Brna, kde podal nadřízenému Enderlovi hlášení. Vězni, kteří dosud čekali před vchodem do tábora, byli za výkřiků strážní služby SS a dozorců nahnáni do tábora před tzv. bunkr, táborové vězení. Muži i ženy z transportu probděli celou noc, kde se dalo. Přes obrovskou únavu snad nikdo neusnul. Zvyšovala se jejich obava z dalšího osudu. Tak proběhla noc na 10. dubna 1945.

Ráno se vězňů dozorci dotazovali, zda mezi nimi není německý občan. Přihlásil se jediný, Franz Arnold. Ten byl hned oddělen od ostatních a dočkal se osvobození, takže mohl po válce vylíčit poslední cestu vězňů z Brna a podat svědectví o jejich smrti.

Likvidace vězňů z brněnského transportu probíhala standardním způsobem. Masové vraždění se konalo v plynové komoře, zamaskované jako koupelna hned vedle krematoria. Jako smrtící látka byl použit Cyklon B, který do tábora v Mauthausenu dodávala firma Heerdt-Lingler Gmbh. Hlavní úlohu nyní převzal vedoucí krematoria SS hauptscharführer Martin Roth. Spolu s ním se účastnili likvidace vězňů obvykle i velitel táborové věznice Josef Niedermayer, lékárník Dr. Erich Wasitzek a táborový lékař MUDr. Eduard Krebsbach. Vězni z brněnského transportu nebyli vůbec zaregistrováni a jejich jména nebyla ani zapsána v "Totenbuchu". Jen písař u posádkového lékaře, vězeň Josef Albrecht, napsal později do této knihy "Gas" jako příčinu smrti transportu vězňů.

Celkový počet vězňů brněnského transportu do Mauthausenu není uváděn shodně, protože není známá transportní listina, kterou předal v táboře po příchodu vězňů Johann Baar.

Samotný Baar pak po válce tvrdil, když byl souzen Mimořádným lidovým soudem v Brně, že se jednalo až o 240 osob.4 V protokolu z 23. května 1946 v trestní věci proti příslušníku gestapa Leopoldu Hüblerovi5 a v rozsudku Mimořádného lidového soudu v Brně proti zástupci velitele bezpečnostní policie Johannu Krausovi je uvedeno 230 obětí.6 Také sám velitel této policie Max Rausch7 uvedl, že v transportu bylo 230 osob, ale nevyloučil ani možnost, že "transport s vězni, jak mi bylo sděleno, 240 osob, přesné číslo jsem sám nevěděl, může to ale souhlasit, má být ihned vypraven z Kounicových kolejí do koncentračního tábora v Mauthausenu".8 V trestním řízení proti Rauschovi tvrdil svědek Josef Čuhel, který byl jako vězeň v Mauthausenu přímým svědkem příchodu transportu, že v něm bylo 215 osob, z toho 35 žen.

Z třetího vydání knihy (1995) významného představitele Mezinárodního výboru vězňů z koncentračního tábora Mauthausen a dlouholetého vězně tohoto tábora, dvorního rady Hanse Maršálka, zjišťujeme 214 osob nezaregistrovaných s datem úmrtí 10. dubna 1945 a jednou registrovanou, když v prvním vydání knihy uváděl 198 mužů a 37 žen s datem úmrtí 8. dubna 1945 a ve vydání druhém počet účastníků uvedené transportu chybí.9 Různé údaje také byly publikovány našimi historiky. Oldřich Sládek roku 1980 uvádí 80 mužů a 70 žen10 a v práci vydané o šest let později 207 osob, z toho 34 ženy.11 František Nedbálek, archivář Městského výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Brně, dospěl k počtu 207 osob, z nichž žen bylo 34, vyslaných do transportu z Kounicových kolejí a ženské věznice gestapa v Brně, Cejlu, a osm osob z gestapa v Jihlavě, mezi jimiž byla jedna žena. Celkem bylo podle F. Nedbálka v transportu 215 osob, jejichž seznam vyhotovil.12 Přežil jediný z nich, Franz Arnold.

Důležitým důkazem, který se jeví jako přesvědčivý, je rozsudek Zemského soudu v západoněmeckém Hagenu, který potvrdil, že počet obětí tohoto brněnského transportu vězňů činil 235 osob, z toho nejméně 30 žen.13 Ani tento soud neměl k dispozici transportní listinu nebo jiný úřední doklad s uvedením počtu vězňů, opíral se o doznání obviněného vedoucího krematoria a plynové komory v koncentračním táboře Mauthausen SS hauptscharführera Martina Rotha a výpovědi svědků.14 Jeden z nich, se jménem začínajícím na "R", doložil soudu své autentické poznámky, které si potají prováděl v době svého pobytu v Mauthausenu. Soud v Hagenu obžalovaného Martina Rotha uznal vinným z pomoci k vraždě 235 lidí - ve skutečnosti se však jednalo o 234 zavražděných, protože Franz Arnold byl jako Němec pelotonu smrti vyjmut.

Díky práci Františka Nedbálka jsem na začátku 90. let minulého století mohla sdělit člence našeho svazu a své dlouholeté spolupracovnici ve svitavském muzeu, "bábince" Josefě Žáčkové, že její manžel - dosud považovaný za nezvěstného - byl v transportu brněnských vězňů zavražděných 10. dubna 1945 v Mauthausenu.

Jitka Gruntová

Podrobněji viz Jitka Gruntová - František Vašek: Brněnský transport smrti do Mauthausenu dne 7. dubna 1945. In Vlastivědný věstník moravský, roč. LIX, 2007/2, s. 113-128.

Na našem webu o tomto transportu viz

Poznámky:

1) Tzv. Banátníci byli Němci, kteří pocházeli z Jugoslávie, z provincie Banát. Na podzim 1944 krajské vedení NSDAP v Českých Budějovicích zřídilo tábor pro uprchlíky z Banátu. Mezi nimi byly zbytky tzv. "Banater Staatswache". K. H. Frank dal tyto uprchlíky k dispozici veliteli bezpečnostní a pořádkové policie v protektorátu Čechy a Morava. Z celkového počtu asi 500 mužů dostala bezpečností policie 3-4 důstojníky a 150 mužů. Po odchodu příslušníků SS strážního praporu z Brna byla řada těchto "Banátníků" přemístěna k službě v Kounicových kolejích.

2) Grünberg, Karol: Hitlerova černá garda, Praha 1981, s. 398. Též Poltorak A. I.: Norimberský proces, Praha 1971, s. 321.

3) Archiv Ministerstva vnitra Praha (dále jen AMV), sign. 325-136-3, Překlad protokolu sepsaný s Maxem Rauschem 18. 11. 1946, s. 61.

4) J o h a n n Baar, narozen 21. 11. 1913 ve Vídni, SS oberscharführer, v referátu IV/6 zajišťoval transporty vězňů MLS v Brně, byl 18. 12. 1946 odsouzen k trestu smrti a popraven. - MZA, fond MLS, sign. Lsp 1632. Datum narození 20. 10. 1913 je uvedeno v Datovém souboru popravených osob - dle dostupných zdrojů (setříděný abecedně) v práci Liška, Otakar, a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989 (nezahrnuje rozsudky německé justice), s. 32 a 193 (uveden jako Jan Baar). Přístupné na vcr.cz/policie/udv/sesity/sesit2/sesit2.doc>.

5) Leopold Hübler, narozen 18. 10. 1901 ve Vídni, kriminální sekretář, SS untersturmführer, odsouzen MLS v Brně k trestu smrti a 23. 1. 1947 popraven. - MZA, fond MLS, sign. Lsp 32/47. Datum popravy 13. 1. 1947 je uvedeno v citované práci Liška, Otakar, a kol., s. 67 a 157.

6) J o h a n n Kraus, narozen 5. 2. 1903 u Düsseldorfu, vládní rada, SS sturmbannführer, od února 1945 zástupcem velitele bezpečnostní policie v Brně Maxe Rausche. MLS v Brně byl odsouzen 5. 3. 1947 k trestu smrti (v rozsudku uveden jako Jan Kraus) a popraven. - MZA, fond MLS, sign. Lsp 7/47.

7) Max Rausch, narozen 14. 10. 1898 v Georgenthalu u Düsseldorfu, vrchní vládní rada, SS obersturmbannführer, od 15. 12. 1944 velitel bezpečnostní policie v Brně pro Moravu. Odsouzen MLS v Brně 1. 3. 1947 k trestu smrti a popraven. - MZA, fond MLS, sign. Lsp 8/1947.

8) AMV, sign. 325-136-3, Překlad protokolu sepsaný s Maxem Rauschem 18. 11. 1946, s. 60.

9) Maršálek, Hans: Die Geschichte des Konzentrationslagers Mauthausen, Wien-Linz 1995, třetí rozšířené vydání, s. 121. - Prostřednictvím bývalého politického vězně v Mauthausenu Josefa Klata z Mariánských Lázní byla s Hansem Maršálkem konzultována otázka počtu vězňů v brněnském transportu, ovšem s ohledem na časový odstup nebyly získány jednoznačné informace. Josef Klat z Mariánských Lázní zjistil od Hanse Maršálka zde uvedené údaje o počtu vězňů z prvního a druhého vydání citované knihy.

10) Sládek, Oldřich: Spálená země, Praha 1980, s. 168.

11) Sládek, Oldřich: Zločinná role gestapa, Praha 1968, s. 383.

12) Nedbálek, František: Transport "KL 3" Brno - KT Mauthausen. In Morava v boji proti fašismu II, Moravské zemské muzeum v Brně, 1990, s. 203-218.

13) Der neue Mahnruf, č. 11, z listopadu 1991, časopis vydávaný Dokumentačním ústředím Svazu rakouských bojovníků proti nacismu ve Vídni.

14) M a r t i n R o t h byl odsouzen rozsudkem porotního soudu při Zemském soudu v Hagenu 24. července 1970 (č. 11 Ks 1/70). S ohledem na platné předpisy o ochraně osobních dat ve Spolkové republice Německo byla JUDr. F. Vaškovi zaslána část rozsudku (kopii mi poskytl), týkající se transportu vězňů z Brna do Mauthausenu, kteří zde byli zavražděni. Jména úředních osob a svědků, kteří v procesu vystupovali, jsou začerněna s výjimkou počátečního písmene.žte svůj text...